Eva Košinská

Diplomová práce dopsána, podzim na krku, nadějné vyhlídky.

Staročeské sloveso dúfati... Osvěžuju historickou mluvnici. Máme tu skoro podzim, noha je v ortéze, já jsem v pokoji, pokoj je ve mně. Tak nějak to celé plyne naprosto mimo plány a mimo domněnky... Přestat vzdorovat je nejlepší způsob, jak to celé ve zdraví přežít a ještě z toho mít radost...

Státnice za tři týdny. Snad to dopadne dobře. Dúfati.

V hlavě mám příběh. Nechce mi dát spát a občas ve snech slyším dialogy, které ráno zapomenu, ale v tom snu mi přijdou krásný :)

Chybí mi Neapol, jak někdo může být tak moc "závislý" na městu, to asi nepochopím:) Ale někdy je lepší věci nechápat. Nechat to vše jen tak plynout...

Podzim je na spadnutí.

Stěhování je na spadnutí.

Všechno blízko a daleko zároveň.

 

Polsko, fascinace Musilem a ... A

Byli jsme číst v Polsku – více na http://lipar.blogspot.com/2009/06/tri-dny-ve-lvicku-slasti.html

Napsala jsem text...

Pásmo neklidu   

Krk žhne letním parnem, prabába zaříkává peří a v levé ruce – ostří sekery. Zavírám oči – horko letního dne. Koloběh vesnice. Zastavený čas.   A mlha. Najednou mlha. Tři kostely tonou. Věřící na prahu budí v nás démony. Propast města se zvětšuje. Ozvěna havranů. Opuštěná věž pomalu mizí do země. A mlha. Zbývají ústa – průstřel do šílené noci.   Dlouhá léta chodila v noci okolo domu v němž chlapec pokaždé usne při četbě knihy jeho zborcená silueta u stolu svítí vesnicí stojím tam hodiny bez náznaku řeči – bez náznaku   Ráno. Přízračná vteřina otevřených očí opilí chlapi na nároží hulákají cosi o spáse světa chce se mi zvracet ze světla zpod záclony z hlasité muziky z chodby ze studené ruky položené na opěradlo která stejně nikomu nepatří. Věž včera zmizela. Propast se zvětšuje. Město tone. Město to ne.   -   Krky žhnou letním parnem Na lednici vzkaz - nežerte led! To já si ho uzurpuji pro vnitřní chlad. Slovo, co napadlo ústní dutinu v záchodové míse – jako právě vyslovená věštba. Nejspíš to přežiju. Volám matce. Že prádlo je vybělené. Koloběh vesnice. Koloběh města. Turisté spouštějí bleskovou smršť stojím uprostřed davu čekám na přívalové deště.

 

Nevím, co dělat dřív. Kupí se mi diplomová práce. Čím dál častější myšlenky na odjezd do Neapole se stávají reálnějšími. Ne. To není útěk. Jen hledání nové inspirace.

Noci jsou dlouhé.

Jsem fascinována Musilem. Muž bez vlastností je jedna z nejlepších knih. Ulrich je muž, který se mi vrací ve snech.

Film Consequenza dell´amore je v tomto období berlou. Kdo neviděl, nepochopí.

Jsem nějaká stručná :)

Co už. Prostě se snažím jen dýchat.

 

**bez titulku**

Nedávejte telefonní čísla cizím lidem – moje rada

 

Moje přání – sbalit se a vypadnout na týden do Napoli

 

Báseň na dnešní noc


první

chlapa zabily knížky
tak moc věřil formě
až skončil v zajetí
papírové cely

s dechem mu ubývala moc
otevřít sklěněné oči
a pohlédnout mi přímo do střev

tam se totiž ukryla mapa
bezvýchodné situace

když tu druhá
by měla vystoupit a na nic se neptat
máme hladinu a říkáme
řeka kostřičky a smrádek
to všechno míjíme
a lidi jako dopravní značky
obnažují pohlaví
mávají do dáli – legrační fáborky

o třetí se dá říct – že netrpí 
když nepíše. tak to je. Autoportréty na stěně
a nová vráska po ránu. tak to je. na čele
hlad po zvířeti co pošlo loňskou zimu.


tak počtvrté
naser si. říká mi pavouk, co
svůj dům namotal na dveře pokoje
Jak tudy projít?
Tlak mne vrací zpátky
do chodby bez jediného světla
tma jako marmeláda
lepkavá ozvěna

říkám stůj a smích se rozléhá 
letištní halou nekonečné minuty
ztuhlých krků
nekonečné minuty
...
...
...

Neapol - la cittá della mia vita

Našla jsem město svého života. Alespoň na chvíli se ve mně rozhostil klid. Nikdy bych nevěřila, že mě Neapol tak moc vezme. Ale vzala... A tak sedím a říkám si, že bych tam na nějaký čas chtěla žít, studovat. Chybí mi pach ryb, moře a vůně pizzy. Chybí mi gesta a napoletánština. Je to celé jeden velký kolotoč. Kdo by to byl řekl. Když mě v autobuse potkal nějakej starej pán a pak mě provedl městem, navrch mi koupil kávu a pak odjel kdovíkam, byla jsem šťastná. To město mne inspiruje, naplňuje krásou a úžasem...

A kousek odtud místo plné mrtvých duchů. Pompeje nahání hrůzu. A nad nimi se tyčí Vesuv – hora plná zkázy, síly... Až to mrazí...

Řím proběhl v polospánku, Bylo krásný se vrátit na staré místa a jen tak bloumat ulicemi a vidět staronové věci. Jaká volnost! Do toho slunce a davy neznámých lidí a staré kostely, ruch a obvyklý chlad Říma...

 

Viděla jsem se s M. Nejlépe to asi stejně vystihne báseň

k noze mi přivázali kosti
řinčela jsem celou ulicí
vymítání mrtvých a moře
z látky před kostelem
se na mě sápala gesta muže
s tváří rozrytou horkou lávou
a pak se z davu vynořila loď
jako bys tu byl poprvé
a přitom naposledy
máváme kapesníky
uvnitř mrazivá sluj
ve které kluci tlučou špačky
na zádech nápis Mai
a i když je prosinec
nikdo se neprosí
o to ticho
o tu tíseň tmavé ulice
na protest snědli žraloci
surfaře, na protest zmizeli
pod sněhem
 

 

Pak mi dal několik láhví Fiano di Avellina a každý odcházel jinou ulicí. Některá setkání jsou podivně poetická, ale tak moc realistická. No jo. Co už.

Poslouchám Twilight Sad a myslím na všechen ten sníh kolem.

 

Pompei

 

 

Napoli

 

 

 

 

Hold your secret

Tak.  A je to tady. První sníh. V Kopřivnici přes husté vločky nejde dohlédnout k protějšímu domu.

 

20. jsme se s Jonášem sešli v Olomouci na Libri 2008. Přijel i Petr Hruška. Byl tam Radek Malý. A další a další, co si říkají regionální básníci. Bylo to hezké. Vidět zase nějaké nové lidi a být v magickém městě jménem Olomouc. Pršelo, pilo se víno, mlčelo se a mluvilo se. Nakonec noční jízda městem. A ráno zakalené oči, ale pocit absolutního štěstí.

Nová knížka Radka Malého je fakt krásná graficky.

 

Poslední dny jsou takové ulepené, nechce se mi nic dělat a pořád jen myslím na to, až zas vypadnu někam pryč. Před týdnem to byla Vídeň a teď mě už brzy čeká návrat do Neapole a Říma. Jsem na ty grande emozioni zvědavá. Jsem zvědavá, jakou knihu si vezmu s sebou. Budu posílat pohledy se sluncem. Adresu ještě přesně nevím, ale snad ta pohlednice někam a někomu dojde.

Je to fajn. Ten sníh.

 

Líbí se mi Miracle Fortress a Patrick Watson.

Nelíbí se mi lidé, co si myslí, že snědli všechno a ještě si přidali.

Těším se na Fiano di Avellino.

Pizza di Napoli.

OK. Třeba tenhle přechod do zimy nebude tak hroznej.

Miluju podzim

Čtu knihy, chodím do práce, hniju občas ve škole. Jsem šťastná, protože někdy najdu inspiraci a napíšu báseň. Nechci momentálně vůbec nic. Jen slyšet práskání listí pod nohama a vrzání krků v podzimní půdě.

Něco mi celou tu dobu chybělo a já najednou vím, co to je. Krásný zjištění.

Co mě se*e

Že se mi do života motají lidi, které tam nechci, vezmou si spacák a rovnou se u mně zabydlí... Nemám nějak sílu je ale vyhazovat. Je to podzimem. Nejspíš. Teď mám práce nad hlavu. Starám se o zahraniční studenty – dva Francouze a dva Italy, a tak zařizujeme administrativní ptákoviny – je to skoro jako v Kafkovi, já mluvím italsky, anglicky a německy a skoro je mi v těch cizích jazycích lépe než v češtině. Přede mnou je poslední rok školy. Pak dvoje státnice  a diplomka, kterou se snažím několikátý týden začínat. Kritiky na moji sbírku jsem zatím četla dvě. Jedna byla nicneříkající a druhá až příliš pozitivní, ale musím říct, že se mně fakt zalíbil způsob, jakým to ten pán četl..bylo mi to sympatické.

Koupila jsem si na prosinec letenku do Říma. Nějak je to bez něj těžší, než jsem si původně myslela. A jako turistovi mi tam bude hej. Zase uvidím Riccarda – bývalého pronajímatele bytu a popiju becherovku a limoncello s Andreou. A nakonec Neapol. To město je děsivé, ale už si ho neodpářu. Ale tentokrát se hodlám vydat na Vesuv a do Pompejí. A zastaví se čas. Nějaká podivná symbióza s Neapolí... To město mě dohání k šílenství. Ale nutí mě to myslet na něj a občas nahlédnout do učebnice napoletánštiny... Na život to asi není. Ale na bližší průzkum určitě. Jistě. Je to celé jen naivní nadšení. Ale alespoň z toho je člověk v posledních dnech živý. Do toho se montuje jako barakuda práce a práce a korektury....a zase práce.

Praha s prsty italských turistů

Ne. Nezbavím se toho ani ,,doma". Všude jen povyk italských turistů... Takové volání odněkud z času minulého. Divné. A co hůř. Začíná mi docházet, jak moc mi chybí ruch a anonymita Říma, jak moc mi chybí smrad a život Neapole.... To přejde.

Tady jsem doma. Praha je moje město, asi bych na to nikdy nepřišla, kdybych bez ní tak dlouho nebyla. Je to skorem droga....

Za pár týdnů knížka. Za pár týdnů je třeba začít s diplomkou. A tak poslední dny sedím zabalená v dece na koleji a nejlepší večer je večer s knihou, čajem a lampou. Asi víc nepotřebuju. Jsem spokojená.

 

Jsme doma

Řím je za námi. Poslední dny tam probíhaly značně hekticky, pohybovala jsem se směrem od kufrů ke skříni a zpátky. Situaci zkomplikoval člověk, který nám měl půjčit auto... Nakonec jsme horko těžko sháněly lístek na autobus. Ale vše zlé jé k něčemu dobré. Potkala jsem v něm Pavla Kolmačku se syny. Krásné noční setkání.

Než jsme odjížděly, bylo třeba si ohmatat všechny kameny. Chodila jsem po městě jako náměsíčná. Když je totiž s příslibem loučení, je tak nějak krásnější, být v něm, být s ním. Prolezla jsem všemi kostely. A pak už jen moře a pustý klid jednotvárného zvuku vln.

Předposlední den jsem jela do Neapole. Bylo horko, odpadky páchly, ale přesto to mělo své kouzlo. Neapol zůstane asi jedním z mých nejoblíbenějších míst. Pak jsem se přesunula do hor, kde se vyrábí nejlepší italské bílé víno – Fiano di Avellino. Ve víně je pravda. Nastalo loučení. Cestou vlakem jsem si vytvořila v hlavě nízkorozpočtový snímek. Teď už jen někdo, kdo ho natočí :).

A teď jsem doma. Řím mi chybí, hlavně ve snech. Ale jsem ráda. Patřím sem. Hory, lesy, české pivo, rodina, přátelé... Všechno se to změnilo. Možná jsem se změnila hlavně já. Ale i to je dobře.

Za pár dnů se konečně vracím do Prahy...

 

A bilion tones of light

Poslouchám Vega4.

Je horko.

Rozepsala jsem prózu.

Nerozumím už ničemu.

Je horko.

Těším se na Prahu, těším se, že mi vyjde kniha, těším se, že budu mít zase dobrý sny. Těším se na všechny své kamarády, které jsem neviděla měsíce. Těším se na české knihy. Těším se na české jídlo. Prostě... se těším.

 Někdy je třeba dělat čáry razantně. Třísknout dveřma...

Budeme mít nové spolubydliče, díkybohu

Stěhuje se strašnej Dario, jsme z toho s Jančou nadšené.

Jsou tu 50-ti stupňová vedra.

V moři jsou úchyláci.

Tenhle víkend jsem strávila ve sprše.

Jedno pivo na San Lorenzu.

Jedno víno z Avellina.

Nejhezčí procházka po parku u Villy Borghese.

Chci domů.

Ale bez Neapole to bude těžké

 

 

obrázky u San Lorenza

Florencie

Ano.

Všichni nám říkali – není to město na jeden den, ale kdo by je poslouchal? Tři hodiny od Říma se rozkládá místo, které je skoro pohádkové. Když člověk stojí před Duomem, neumí pochopit, jak něco takového mohli jiný člověk stvořit... Florencie je nepopsatelná. Florencie se musí vidět. Ve Florencii jsem si připálila ramena, záda a nohy. Až tam pojedu příště, zahrabu se tam nejméně na tři dny.

Teď zkouškové. Mácha a prostor Máje. Pirandello a Nebožtík Mattia Pascal. Hlava mi z toho jde kolem. Horko mi krade myšlenky. Neapol je nedostupná, páč zahrabaná do skript o gynekologii:)

Hniju si lehce na Torre Speccatě. A odepočítávám dny do návratu do Prahy. Ale předtím ještě znovu Vatikánská muzea. A vylézt na Vesuv.

Zdá se že mi vyjde brzy sbírka. Nevím, jeslti z toho mám mít víc radost, nebo starost...

Třešně z Neapole

Že bydlení na Tore Spaccatě se rovná umrtvení:) Každé ráno v 6, 30 budíček z kasáren, spolubydlící jak z Adams family, ale přesto, je mi krásně. Patrick Wolf a víkend s třešněma z Neapole stál za to.

Že děkuju za doučování italštiny, za cestu nočním autobusem, kde nikdo jinej krom nás nebyl, za třešňový koláč, za kávu před Termini.... Za to, že je mi krásně a je jedno, proč a jak a nač a zač... za to, že zas píšu, že studuju, že mám energii:)

Mácha čeká. Příští týden Florenie!!!!!

Torino a zbytky

Věci nikdy nejsou takové, jaké se zdají být. Člověk, který se zdá být veselý, může být ta nejsmutnější bytost pod Sluncem.... Přemýšlím. Před pár dny jsem se vrátila z Torína. Byly jsme navštivít s Danou spolužačky Jany. Jsem tím městem naprosto nadšená. Je malé, ale krásné, plné zeleně a hor... Jejich spolužáci byli taky moc příjemní. Pomohlo mi to nemyslet na blbosti. Nejvíc jako King jsem se cítila, když jsem vylezla na Superbu v balerínkách:)a jak bylo po dešti, docela to klouzalo:D Párty u nich doma s  ostatními Čechy, hraní v parku na honěnou.... Prostě mi to jen připomnělo, jak strašně se mi stýská pod domově a jak moc se těším na Prahu...

Jak já jsem ale dneska sentimentální. Je víkend. Poslední víkend na Tor Sapienze. A zítra mě čeká nepříjemné vysvětlování...něčeho, o čem nevím, jeslti to má vůbec smysl vysvětlovat. Nevím. Je lepší trávit víkend s někým a nebo jen s hlasem Patricka Wolfa?....

Všechno nějak dopadne.

Je lepší nemyslet na zázraky.

 

Nerozumím

mužům. Myslím, že je to všechno jeden velký guláš a moje hlava je kotel, ve kterém to zběsile vře.... Snaha dělat vše jiné, než myslet na blbosti, moc nevychází. Špatně se mi v tom horku spí, dýchá, žije. Vše je nějak příliš v pořádku. A přesto se cítím jako motýl za sklem. Musím na chvíli vypadnout z Říma.... V neděli odjíždíme s Danou směr Torino. Alpy, hory, čistý vzduch a déšť mi snad pročistí hlavu. Fakt je, že to teď potřebuju úplně nejvíce ze všeho. Mít čistou hlavu...

Včera u nás byl náš kamarád Pája. Ten jeho děsivý monolog o ničem nás umrtvoval víc než večerní dusno. Nerozumim mužům. Chci o nich raději jen psát poezii, než s nimi cokoliv řešit. Někdy se chovají tak dětsky, jindy sebestředně. Vyberte si.

Dnešní večer proto budiž zasvěcen ženám. Jde se do kina na Sex and the city. Těšíme se. Bude to fajn dámská jízda.

Stěhování

 

S horkem se to má tak – je „nevydržitelné". Jsme jako mouchy na okně. Nemůžeme k moři, protože začalo zkouškové a musíme sedět doma a potit italskou gramatiku a krev:)

Jediné povyražení jsou naši sousedé – kteří mají slepou kočku a skvěle vaří – Leonardo a Marco. Jenže i o tyhle chlapce záhy přijdeme, neb se musíme stěhovat do jiné čtvrti – kde není radno brát si minisukni ani za dne... Holt majitel je majitel a je to Ital – tedy dohoda nemožná.

Mám ráda Neapol. Když si odmyslím odpadky.... Je to krásně podivné město. Nebezpečné, nevyzpytatelné... S naprosto jiným jazykem než italštinou... Vracím se tam a vím, že je to nebezpečné. Že se mi bude těžko loučit...

Už brzy mě čeká cesta domů. Ale jaké to bude tam? Nemyslet... Nechat to plynout... Nechat to všechno jen tak plynout...

-----

Chodím po zábradlí. Za okny svítí hlava.

Kniha s lidským tělem. Můj odraz na skle.

Když chodím po zábradlí, slyším tu noc

čekat před domem ve stěhovacím vozu

tak neskladnou, že se až zalykáme při

starých hrách – staré lahve, démoni šustící

na obloze, když se vracím

stromy se probouzejí po náročné zimě

před postelí čekám na semafor, na správnou barvu

v novinách záblesk známého

v moři se našel potápěč

utonul na nedostatek odvahy

otevřít prázdnou perlorodku

asi bude pršet, říká mi matka

když sundává z balkonu moje

bílé šaty...

Neapol a poezie

/michelovi/

Ráno v Neapoli

 

z úst trháš slova jako z chodníku

když mlčím jsem bližší

divnému pohybu kolem se

moře rozestupuje nad kýčem

v bílých šatech

,,tvůj brácha je divnej..."

snažím se promyslet další

postup na šachovnici

kuchyně poblíž hořáků

příšerné vedro jako v pekle

led v lednici tvoje oči

chladí popraskané území

 

v italštině průběhovost vyjádříš

sekáním nože do omítky

jsem minulá

když nepřítomně natahuju ruku

planeš

nekonečnou plochou

elektrospotřebičů

se probíjí cizí jazyky

Svíčková, San Lorenzo, virtuální svět a víno

Poslední týdny jsem si tu natolik zvykla, že se mi tu fakt líbí... Začala jsem stíhat kulturu a minulý týden byl ve znamení Miróa a Renoiara. Tolik krásných barev, až oči přechází, leč řvoucí jižanský národ se neumí chovat ani v těchto oficiálních institucích, vřískají a kazí tak dojem... Ale co se dá dělat.

Nic neřešit. To je heslo celého Erasmu. Nejhorší věcí na celém Římu zůstává MHD – ATAC. Až se vrátím, všem povyprávím, dokonce máme i nový comix na toto téma. Aneb pokud nemáte aspoň jednu ruku, nesvezete se autobusem:)

Čím dál víc inklinuju k Neapoli. Divný město... Ale někteří lidi jsou tam prostě úžasní.

Snažím se nemyslet na Švýcarsko a Švýcary. Ale někdy to nejde. Zvláště když jde člověk přes San Lorenzo, což je něco jako pražský Žižkov...

Chtěla jsem jet za kamarádama do Kostnice, ale z Itálie do Německa snad cesta nevede. A jeslti vede, je to drahé...

Včera jsme s Janou a Danou vařily pro Italy svíčkovou, fakt se nám povedla.

Dneska lenošíme doma na balkóně a vychutnáváme slunce a dobré jižanské víno.

Někdy je dobré vypnout mozek a jen tak být... Můj článek má samá Ale.

A přesto je mi nádherně. Dneska je mi prostě fajn.

 

Ponte Fabricio a víkend studených nohou

Ano, je to tak. Přestali nám topit. A tak mrznu a mrznou mi kolena. Ech, mé staré kosti:) O víkendu mě opustila Jana a dala přede mnou přednost jednomu italskému chacharovi jménem Vincenzo. Naštěstí na ní byl hodný, tak na něj nebudu spílat, že mi ji krade:) A dokonce mi poslal i Prince. Malou blonďatou postavičku, abych prý měla lepší náladu, když mě tak zlobí chlapci z Dojčlandu. Inu, princ je bezpečný a nemluví, tak z něj mám radost:), kterou mi nemůže zkazit ani občasná smska psaná v italštino-němčino-angličtině. Kdybych byla potvora, asi je některé i zveřejním:) Ale já jsem hodná.

Takže jsem víkend trávila s Danuškou, což je druhá česká duše tady v Římě, která mě starostlivě hlídá, abych se nezbláznila:) Byly jsme v Trastevere a na nejstarším mostě Ponte Fabricio. Pěkné. V neděli jsem potkala další kamarády z Čech. Káju a Zuzku. Kája mě na gymplu učíval němčinu, no pro teď se mi to docela hodilo, alespoň jsem se potrénovala. Ukázala jsem jim hlavní skvosty města a oni mi naoplátku dali dárek – láhev Becherovky:) Tak ji máme doma jako trofej a jen se na ni koukáme. Je to lepší než ji konzumovat, je připravena na lepší okamžiky:)

Jinak se momentálně topím v korekturách, které mi poslala Monty. Díky této ženě, mám zase na chvíli obživu, vivat!

Dnešní večer plánuju nandat papuče a sedět na balkóně. Seznámila jsem se se všema babičkama, co pravidelně pucujou balkony a povídám si s nima. Je to strašně prima, páč si skoro vůbec nerozumíme, ale aspoň se na sebe usmíváme.

A tak to plyne dál. Držím se zuby nehty. Jen občas se rozsvítí někde hluboko podivná vzpomínka na loňské jaro...

 

Danuška na půdě nejstaršího mostu

 

Vesuvio, vejce, komiks

Moje jedna kamarádka říká: ,,Co naděláš, dětma nezatopíš!" A tak se snažím řídit tímhle pravidlem a neřešit neřešitelné věci. Velikonoce v Římě utekly tak rychle, že  si jich ani nevšimla. Prostě jen tak prošly. Byla jsem na výletě v Neapoli. Bohužel se mi nezdařilo vidět Vesuv, protože bylo deštivo. Ale alespoň jednu fotku vložím. V pozadí je Castello dell´Uovo... a za mraky Vesuv.

A pak přijela Martina – Kelly s Martinem. Strávili jsme krásný den v Terme di Carcalla. A co je nejlepší, dovezli mi párky. Ať žijí Kostelecké uzeniny!:)

 

Poslední dny jsem zase nemocná. Nevím, jak je to možné, ale přijdu si jako krtek. Poléhávám uprostřed ztemnělýho pokoje a čtu si Máj v italštině, to je docela dobré:) Jinak pozvolna poznávám ostatní studenty Erasmu. Inu, milé dívky, jeslti po vás někdy bude chtít číslo švarný Němec, tak zatněte zuby a řekněte, že nerozumíte, někdy je to asi lepší. A když vám nabídne číslo Ital, co by z fleku mohl nastoupit na místo vašeho otce, je třeba vzít nohy na ramena..:) Někdy si říkám, že jeslti se do července nezblázním, tak začnu pak jíst zdravé věci, přestanu chodit s kamarády na pivo...a tak:) Ale zatím to vypadá všelijak. Inu, nějak bylo, nějak bude. Piano, piano. Ono se to nějak už zarobí.

 

Copyright © 2003 eLKa, Všechna práva vyhrazena ®, Webdesign: Vít Dlouhý
Stránky jsou tvořeny dle kritérií XHTML 1.0 Strict, jsou CSS validní a splňují podmínky Dogma W4.

Váš prohlížeč nepodporuje HTML 4.0 a CSS, formátování je vypnuto, avšak obsah nebude nijak narušen!